Proč všechny demokracie zkrachují (III.)

Gonzalo Lira nám v minulých dílech vysvětlil svou teorii paradoxu demokratického bankrotu. Cestu k bankrotu podle něj demokracie nastupuje tehdy, když se rozhodne uspokojit požadavky všech demokratických většin – a začne si na to půjčovat.

Do tohoto bodu dospěje každá demokracie. Proč jsme si ukázali v minulém a předminulém dílu. Spojené státy do něj dostaly roku 1975, kdy se jim poprvé (tedy v dobách míru) nepodařilo sestavit vyrovnaný rozpočet. A od té doby už se jim to nepovedlo nikdy.

Dejte víc než loni

Jakmile jednou demokratická země nedokáže fiskální rozpor vyřešit během jednoho roku, a místo toho začne schodek vykrývat dluhem, dostává se do dluhové spirály: náklady na logický fiskální rozpor v požadavcích voličů vzrostou na dvojnásobek loňské hodnoty (loňské náklady plus náklady letošní), naproti tomu náklady na půjčky, kterými se dá fiskální rozpor zamést pod koberec, nejspíš zůstanou stejné nebo vzrostou jen maličko. Takže náklady na půjčku na druhý rok jsou poloviční oproti těm za minulý rok. A třetí rok? Předpokládejme, že náklady na dluh nijak výrazně nevzrostly – třetí rok jsou náklady na dluh v porovnání s náklady na akumulující se nevyřešené fiskální rozpory předešlých let pořád nižší.

Takhle se každý rok náklady na dluh snižují vzhledem k nákladům na řešení akumulovaného fiskálního rozporu. A tak to v demokracii půjde dál a dál, zatímco dluhová spirála se bude točit a točit.

Dokud náklady na pořízení dluhu budou nižší než politické, finanční, personální, sociální a citové náklady na řešení demokratického fiskálního rozporu, bude schodek zůstávat (nebo růst). A růst bude rovněž celkový fiskální rozpor: každá většina bude chtít ještě víc, než dostala předešlý rok.

Dluh, který si nikdo nepřeje – a každý ho bude mít

Pokračování článku najdete na http://www.finmag.cz/cs/finmag/ekonomika/proc-vsechny-demokracie-zkrachuji-iii/