NYT: Katalánské hnutí za nezávislost křísí španělské vlastenectví

Nacionalismus byl v mladé španělské demokracii vždy ošemetnou záležitostí. Od konce fašistické diktatury generála Franciska Franka uplynuly jen čtyři desítky let a národní hrdost je s jeho režimem stále spojována. Atmosféru však začíná měnit vývoj v Katalánsku, komentuje americký deník The New York Times.

"S tím, co se děje v Katalánsku, se teď možná lidé tolik nebojí ukazovat španělskou vlajku," řekl obyvatel Madridu Angel Munoz.

Nacionalismus se ve druhé dekádě 21. století vrací v celé Evropě, ruku v ruce s hřejivou přikrývkou identity a průvodními riziky. Zda tento trend otevře staré rány Španělska, se teprve ukáže. Katalánský boj za nezávislost však z otázky udělal žhavé téma. Španělsko se totiž dosud definitivně nevypořádalo s přítomností regionálních identit v zemi a hnutí v Katalánsku by mohlo dodat odvahu separatistům v Galicii či Baskicku.

Regionální nacionalismus však v posledních týdnech vzkřísil i španělské vlastenectví a zejména v Madridu jsou čím dal častější španělské vlajky v oknech či na balkonech. "Když ve Španělsku řeknete, že jste hrdý na svoji zemi, řeknou vám, že jste fašista. Dnes ale lidé mají důvod vyjít do ulic a hrdě ukazovat svoji vlajku," míní mladá právnička Carlotta, která schvaluje tvrdý postup španělské policie při katalánském referendu o nezávislosti.

Angela Munoze lidé dlouho považovali za pravicového extremistu, protože nosí náramek se španělskou vlajkou. To už dnes neplatí, říká 62letý řidič, zatímco ukazuje na desítky vlajek na budovách okolo.

Vzestup nacionalismu se však po nedělních střetech Katalánců s příslušníky federálních bezpečnostních složek stává nevyzpytatelným fenoménem. "Nacionalistická hnutí se navzájem pohánějí. Je politováníhodné a zároveň normální, že vystupňování katalánského nacionalismu, obzvláště v posledních dnech, posílí nacionalismus španělský, který tu byl již dříve, ačkoli byl podle mnohých skrytý pod povrchem," vysvětluje katalánský historik Joan B. Culla.

Katalánská krize povzbudila i několik neofašistických skupin, které získaly záminku pro uspořádání protestů v Barceloně i jinde. Podle odborníka na španělský nacionalismus a emeritního profesora londýnské univerzity LSE Sebastiana Balfoura však známky národní hrdosti nelze chápat pouze jako zvýšenou podporu krajní pravice.

Balfour jako i další analytici poukazuje na to, že ve Španělsku neexistuje žádná krajně pravicová politická strana, což ze země dělá v rámci Evropy světlou výjimku. "Není zde populistická pravice, jakou vidíme jinde. A to je v evropském kontextu opravdu mimořádné," řekl profesor.

Nástup extremistické strany však není radno vylučovat, i s ohledem na to, že v posledních dvou letech se do španělského parlamentu dostaly dvě nové strany. Do velké míry záleží na tom, jak bude v katalánské krizi dále postupovat premiér Mariano Rajoy, jehož Lidová strana má v tuto chvíli příznivce napříč všemi skupinami pravicových voličů. Pokud se bude reakce jevit jako příliš slabá, "rozhodně to zvýší pravděpodobnost toho, že se objeví strana, která bude prosazovat krajně pravicový nacionalismus", myslí si poslanec za stranu Občané (Ciudadanos), která vznikla v reakci na sílící separatismus v Katalánsku.

Ten pramení jednak z pociťovaných ekonomických křivd, ale také z jistého potlačování regionální diverzity ukotveného v legislativě. "Velkým problémem je španělská politická kultura, jak levicová, tak pravicová, která se nikdy nesnažila pěstovat pluralismus a jako se zrádcem nakládá s každým, jemuž je bližší regionální hymna než ta španělská, která ani nemá text," říká historik Culla.

"Ve Španělsku existují různé příslušnosti. Španělsko, to je španělský lid, a ten je pluralitní a různorodý," míní Pablo Iglesias, poslanec za stranu Podemos, jejíž levicová vize pluralitního Španělska počítá mimo jiné s ukončením monarchie. Ztotožňuje se s ní také editor levicového magazínu La Marea José Antonio Bautista, podle něhož si Španělé musí uvědomit, že "v rozmanitosti je síla".