Život na vsi: luxus, na který vám přispívají druzí

Z leteckého pohledu je česká krajina s roztroušenými vesničkami malebná. Ta krása má ale taky svoji cenu.

Česko reportujte tříčtvrtinovou míru urbanizace, víc než 4,1 milionu obyvatel ale žije v obcích s méně než pěti tisíci obyvateli. Víc než 1,8 milionu lidí bydlí ve vsích pod tisíc obyvatel. Průměrná velikost obce v česku je cirka 1680 obyvatel. Pro srovnání: například v USA, kde je míra urbanizace 81,6 procenta, je průměrná velikost obce zhruba 8200 obyvatel. Rozdíl tedy poměrně zásadní.

Je to dobře, nebo špatně? Můžeme to vůbec posoudit?

Stát nadělí

Ačkoliv tomu pohled na leckterou českou vesnici nenasvědčuje, život na venkově je luxus. Statek, který si za své může málokdo dovolit. Anebo právě tomu pohled na leckterou náves nasvědčuje? Zašlé domy, auta, která už jednou přetočila tachometr, nebo exekuce v každé třetí domácnosti se nezdají být symboly blahobytného života. Ano, ukazuje se, že život na vesnici či menším městě si opravdu málokdo z těch 4,1 milionů může doopravdy dovolit. Nebýt státního přerozdělování samozřejmě.

Vesnický život má své výhody a nevýhody (stejně jako život ve městě) a není smyslem tohoto článku je tady vypisovat. Fakt ale je, že na venkově je život v mnohém o hodně dražší. Vysoká cena je ale často schovaná ve statcích, za které lidé přímo neplatí. Proto ji nevidíme a není jednoduché si ji hned uvědomit. Nejlepším příkladem vysokých nákladů v menších sídlech jsou sítě – v Praze musí každý obyvatel zaplatit v průměru jen pár centimetrů kanalizačního potrubí. Na vesnicích to můžou být metry. Podobně silnice, po kterých projede denně sto aut a deset tisíc aut stojí v průměru na jednu jízdu velmi rozdílnou cenu. Vybudovat dětské hřiště může stát stejně ve městě jako na vesnici, ale je rozdíl, jestli si na něj přijdou hrát stovky dětí denně nebo v lepším případě desítky.

Jestli je život na venkově v průměru dražší, kde na něj malé obce berou? Stát jim nadělí. Nejnověji si jako dobře viditelný příklad jistě vybavíte nápad na podporu vesnických samoobsluh. Na kritiku subvencování malých sídel na úkor těch velkých pak bývá obvyklou reakcí: Bez dotací to nejde. Jenže jestli to bez dotací opravdu nejde, neměli bychom si z toho něco odnést? Neměli bychom se zamyslet, jestli to, co děláme, dává smysl? Subvencování venkova totiž naprosto potlačuje jeden z nejúžasnějších ekonomických jevů – koordinační roli cen.

Kolik to stojí?

Pokud v práci za den vydělám tisíc korun a cesta tam a zpět mě stojí patnáct stovek, pak to asi nebude nejlepší uspořádání pracovního života. Ale můžu začít dělat něco jiného v bližším okolí nebo se můžu přestěhovat blíž k práci. Bohužel takovou úvahu nemůže obyvatel vesnice (nejen on samozřejmě) provést, protože neví, kolik ho vlastně cesta do práce stojí. Přímé náklady jsou zřejmé, ale kvůli masivnímu a nepřehlednému státnímu přerozdělování se toho neviditelného zbytku nemůže nikdy dopočítat. Nedopočítáme se ho bohužel ani my, abychom mohli text podpořit nějakou zajímavou statistikou, kolik vlastně kdo spotřebovává daní.

Zpátky k potlačené koordinační roli cen. Tržní ceny mají tu krásou vlastnost, že nám říkají, co je efektivní a co není, jaká činnost statky vytváří a jaká spotřebovává. Cesta do práce, která je dražší než denní výdělek, statky jednoznačně spotřebovává. Na konci máme méně než na začátku. Pokud bychom museli nést všechny náklady sami, asi bychom takovou činnost dlouho neprovozovali i kdyby nám byla nějaká produkce nebo spotřeba statků ukradená.

Jestli se na vesnici bez dotací nevyplatí bydlet, pak bychom tam asi bydlet neměli. Tak jako nám ceny dokážou poradit, jaké zboží vyrábět nebo jaké služby spotřebovávat, tak nám můžou i poradit, kde pro nás má největší smysl bydlet. Pokud se někdo spokojí s nižším materiálním bohatstvím ve prospěch dostupnosti přírody a ve prospěch většího klidu, proč ne, beze všeho. Nepřipadá mi ale fér, aby mu to sponzorovali obyvatelé měst, kteří sami trpí nedostatkem podobných statků.

Bez dotací by to šlo. Jen je potřeba smířit se s tím, že život na vesnici je opravdu luxusní statek, a podle toho k němu přistupovat. Buď ho chci konzumovat, ačkoliv si to sotva můžu dovolit, a potom se nemůžu divit, že se budu mít materiálně leckdy hůř, ale můžu si dopřát všech výhod venkova, nebo si na venkovský život musím vydělat.

Zdroj: http://finmag.penize.cz/ekonomika/326051-zivot-na-vsi-luxus-na-ktery-vam-prispivaji-druzi