Deset let od prvního návratu divokých koní

A skutečně to byla osudová cesta – i když zcela jinak, než bych čekal.

V Dobřejově mě náš tamní zaměstnanec pan Karda zavedl ke stádu klisen koně Převalského. V hlubokém čerstvém sněhu a s typicky skloněnými hlavami, porostlé dlouhou a hustou zimní srstí, odlišnou od srsti „převaláků“ v Praze, na mne nesmírně zapůsobily. Jako bychom se na okamžik přenesli na pláně vnitřní Asie…

Pan Karda mi začal klisny jednu po druhé představovat. Kordulu, Viktorii, Queenu, Uršulu... Vyprávěl mi o jejich původu i o jejich povahách – a u některých z nich ještě dodával, že už léta čekají na přepravu do Mongolska. Podobné to bylo o chvíli později u stáda hřebců… Týden po týdnu a měsíc po měsíci čekali „převaláci“ v Dobřejově, klisny zvlášť a hřebci zvlášť, na transport, o kterém už nikdo nevěděl, kdy a zda vůbec by mohl přijít.

Kdybych Kordulu, Uršulu, Lomaxe, Nepomuka a další koně Převalského neviděl na čerstvě napadlém sněhu na České Sibiři, asi bych se smířil s tím, že transporty, organizované ze Švýcarska, zkrátka ustaly a že se nedá nic dělat. Z kanceláře by se to asi zkousnout dalo. Jenže v zasněženém Dobřejově jsem si začal přát, aby snahy o návrat divokých koní do Mongolska nadále pokračovaly – a aby alespoň někteří z našich „převaláků“ dostali možnost rozběhnout se nekonečnou krajinou…

O šest měsíců a dva týdny později se již čtyři koně Převalského – včetně výše zmíněné Korduly – proháněli po mongolské půdě. Do jejich původní vlasti jsme je přepravili armádním letounem CASA. Od tohoto prvního z dlouhé řady „Návratů divokých koní“ uplyne ve středu 16. června rovných deset let.