Vznik Impéria (17. díl - závěrečný díl)

Problém šestý – ochočení individualisty

Toto nebyl jeden konkrétní problém. Spíše princip, na který se řešení všech ostatních problémů odkazovalo. Jak bylo řečeno dříve, není pravdou, že v jakékoliv z krizí, se kterými se New Deal potýkal, existovalo pouze jedno jediné řešení. Ke každému řešení existuje více alternativ. Vše se ovšem odehrávalo tak, jako by si tvůrci New Dealu položili otázku: „Co nás posune nejvíce ke zvýšení závislosti jednotlivce na Federální vládě?“ Tak byla v každém jednotlivém případě zvolena možnost, která apelovala na slabost a nikoliv na sílu jednotlivců.

Přesto lidé, kteří měli být takto zmanipulováni, byli odchovanci doktrín individuální podnikavosti a samostatnosti. Lidé, kteří měli ve své antologii politické moudrosti slova Grovera Clevelanda, který vetoval federální půjčku pouhých deseti tisíc dolarů na pomoc suchem stiženému Texasu: „Nevěřím tomu, že by povinnosti a moc Federální vlády měly být rozšířeny o podporu individuálně trpících… Tendence k opomíjení omezené úlohy Federální vlády by se vždy měla setkat s pevným odporem a poučení, které by v lidech mělo být neustále utvrzováno, je: ačkoliv lidé si platí svou vládu, tak vláda tu není od toho, aby platila lidem… Federální výpomoc v takových případech podporuje očekávání, že vláda bude hrát úlohu pečujícího rodiče, což oslabuje charakter našeho národa.“

To je jen jiný způsob, jak říci tvrdou pravdu, která byla implicitně obsažená v americkém étosu. Dokud lidé platí vládě, tak jí mají pod kontrolou. Jakmile začne vláda platit lidem, tak ona bude mít pod kontrolou je.

Jak pohnout s takovými lidmi? Odpovědí se stala propaganda. Unikátní americká tradice individualismu se ocitla pod systematickou palbou.

Byl zde přímý útok, který k individualismu připojil přídavné jméno bezohledný. Bezohledný individualismus se stal symbolem takových zavrženíhodných lidských vlastností jako chamtivost a bezcitnost vůči utrpení bližních.

Zadruhé byla šířena idea, že v moderním světě se individualista, nikoliv svou vinou nebo slabostí, stal obětí okolností, které je nad jeho síly kontrolovat. V jednom ze svých rozhovorů u krbu prezident řekl: „Již před svou inaugurací jsem nabyl přesvědčení, že individuální snahy, lokální snahy a dokonce i nekoordinované Federální snahy selhaly a nutně musejí selhat. Celkové jednotné vedení Federální vlády se tak stalo nutností jak teoretickou, tak praktickou.“

Zatřetí, plně v souladu s technikami revoluční propagandy, byl nabídnut pozitivní náhradní symbol na místo starého symbolu v podobě zabezpečení.

Po získání hospodářské moci New Deal nevytvořil jediný nový úřad, který by neměl za cíl prohloubit závislost lidí na Federální vládě ohledně příjmů, zaměstnání, materiálního uspokojení nebo sociálních dávek.

Pro farmáře zde byli AAA, FCA, CCC, FCI, AMA a SMA, aby jim dodali dotace, snadno dostupné úvěry a ochranu před cenami světového trhu.

Pro bezzemky FSA, aby se stali závislými na Federální vládě celým svým způsobem života, což se jim ne vždy zamlouvalo, když se tento sen naplnil.

Pro odboráře NLRB, aby se stali závislými na vládní podpoře jejich pozice v kolektivním vyjednávání a zajištění monopolu nad nabídkou práce.

Pro ty, kteří prodávají svou práci, ať už organizovaně nebo ne, FLSA-WHD, aby se stali závislými na Federální vládě ohledně ochrany před vlastním zaměstnavatelem a před sebou samými, pokud by byli v pokušení svou práci nabídnout příliš levně a před konkurencí ostatních, kteří by mohli podléhat podobným pokušením. Tak byla omezena smluvní svoboda pro zaměstnavatele a zaměstnance.

Pro nezaměstnané WPA, s pracovními místy závislými na Federální vládě a také aby byli udrženi mimo trh práce.

Pro obecné dobro a nepřímou tvorbu pracovních míst PWA, která vytvořila závislost států, měst a obcí na Federálních grantech pro veřejné práce.

Pro majitele domů na hypotéku HOLC, aby se stali závislými na Federální vládě ohledně dočasných venkovních prací, rehabilitací a odborných školení. Mimo to, aby byli také udrženi mimo trh práce.

Pro majitele bankovních účtů FDIC, která jim dodala záruky Federální vlády a vytvořila závislost bezpečnosti jejich bankovních depozit na vládě.

Pro investory SEC, aby se stali závislými na Federální vládě ohledně zhodnocení rizikovosti cenných papírů.

Pro venkovskou populaci REA a EHFA, aby jim bylo dopřáno požehnání elektrifikace za ceny nižší než náklady.

Pro ty, kteří žijí z mezd a platů SSB, aby se stali závislými na Federální vládě co se týče zajištění ve stáří a pojištění v nezaměstnanosti. Také jako ochrana před důsledky jejich vlastní rozmařilosti, protože polovina toho, co jde do fondu sociálního pojištění, je odebrána z jejich výplat ať chtějí nebo ne a vláda jim říká: „Toto pro vás našetříme než přijde podzim vašich životů.“ A protože jednotlivec vládě nic odpovědět nemůže, tak jde o nucenou šetrnost.

Žádný život, mimo poustevníků, není ušetřen vládní péče. Takto ruka paternalistické vlády, poté, co převzala hospodářskou moc, načrtla plány Amerického sociálního státu.

V sociálním státu na sebe vláda bere odpovědnost za to, jestli jsou lidé nakrmení, oblečení a ubytovaní podle statistických sociálních standardů. A také se stará o to, jestli jsou patřičně zaměstnáni a jestli se jim dostává té správné zábavy. Výměnou za toto zabezpečení jednotlivec přijímá místo své svobody status a číslo a svůj život podrobuje vedení všemocné vlády.

Když zastánci New Dealu jedním dechem mluví o sociálně odpovědné vládě a druhým dechem si hořce stěžují na vliv zájmových skupin, tak se na povrchu může zdát, že se sami dostali do ironického dilematu. Odpověď se nabízí sama: „Co jste čekali, že se stane, když jste z rozdělování národního důchodu udělali věc politického dohadování?“

Přesto mají pravdu. V sociálním státě nelze tolerovat zájmové skupiny představující nezávislou politickou akci. Budou muset být potlačeny, protože jinak vláda nebude schopná garantovat sociální zabezpečení dovedené do svého logického důsledku: zavedení přídělového systému v čase míru, který je obdobou toho, jak jsou věci přidělované v čase války.