Rozhovor náměstka Mory pro Právo

Datum vydání: 27.11.2023
Zdroj: Právo, Autor: Jakub Svoboda

Velkou výhodou Česka byla v minulosti nízká inflace a také udržitelné veřejné finance. Musíme se k tomu jejich konsolidací zase vrátit, a to i za cenu mírného zpomalení ekonomiky, řekl v rozhovoru pro Právo náměstek ministra financí Marek Mora s tím, že zemi se to určitě začne vyplácet. Změny by uvítal i ve školství – učitelé musí být náležitě ohodnoceni, mělo by jich být podle něj ale méně.

Kvůli odměnám ve školství, zmrazení platů ve veřejné sféře, vyšším daním či cenám energií budou v pondělí protestovat statisíce lidí. Co si o tom myslíte?

Máme demokracii, každý má v rámci zákona právo vyjádřit svůj názor. I formou stávky. Já se jen bojím toho, abychom byli těmito tlaky schopni donutit politiky k tomu, aby dělali ty správné věci. Chápu, že z pohledu kuchařky ve školní jídelně, pro kterou její ředitel nemá peníze na plat, toto může znít příliš abstraktně. Ale lít peníze do špatně nastavených a tím pádem příliš drahých systémů není řešení.

Které obory máte na mysli?

Mluvíme často o potřebě investovat do vzdělávání, do výzkumu a vývoje. Ano, ale než tam začneme zvyšovat tok peněz, je potřeba se podívat, jak jsou systémy efektivní. Máme relativně velký počet učitelů na školách na žáka, máme velké množství škol, příliš velký podíl malých škol. Máme také mnoho vysokých škol. V Praze máme sedm vysokých škol, kde lze získat doktorský titul, a v Berlíně, který je třiapůlkrát větší, jsou tři. Máme Akademii věd, která má 54 výzkumných ústavů, tři z nich jsou historické. Než neustále lít peníze do takovýchto systém ů je lepší je zefektivnit. Což je ale těžká věc.

Učitelům ale odpovídající platy asi dávat musíme…

S tím já naprosto souhlasím, ale mělo by jich být méně. Máme jich hrozně moc. Celkově na to, jak malá jsme země, máme i příliš mnoho obcí. Každý starosta si chce dělat politiku na svém vlastním písečku, vzájemně si nevěříme. To je ale velmi drahý způsob fungování. A končí to mimo jiné i tím, že jeden bilion korun čistého, který jsme za necelých dvacet let členství dostali od Evropské unie, skoro nikde není vidět. Máme sice cyklostezky, rozhledny a koupaliště, ale nemáme žádnou opravdu velkou páteřní infrastrukturní stavbu a každá cesta z Prahy do Brna je i nadále nervák. Každý se tady dívá hlavně na svůj dvoreček, ale chybí nám důraz na „big picture“, celkový obraz, jak říkají Američané. A to náš život strašně prodražuje.

Konsolidace veřejných financí se opírá o balíček, tedy zvýšení daní, a o plánované úspory. Balíčku někteří ekonomové vyčítají, že přichází s více než šedesáti opatřeními, přitom trojnásobnou částku by zajistil návrat zdanění příjmů na úroveň před zrušením superhrubé mzdy...

Už když jsem byl viceguvernérem v České národní bance, nebyl jsem zastáncem zrušení superhrubé mzdy. Myslím si, že se stát zbytečně připravil o zhruba sto miliard ročních příjmů. Ale respektuji, že to bylo politické rozhodnutí, motivované snahou zmenšit vliv státu na ekonomiku, i to, že trvá za této vlády. Pokud jde o strukturu celého ozdravného balíčku, kdyby to psali jen ekonomové, tak by to nejspíš vypadalo jinak. Kdybych ho psal sám, také by vypadal jinak.

Jak by vypadal?

Asi by tam nebylo tolik opatření, nesnižoval bych výnos u DPH, nedělal bych výjimky typu nulové spotřební daně na tiché víno a podobně. A vrátil bych zdanění příjmů fyzických osob na úroveň, co byla za superhrubé mzdy. Vzpomeňme si, že k jejímu zrušení došlo s příslibem, že to bude jen na dva roky. Poté to podle mě bylo možné vrátit zpátky. Zejména po vypuknutí konfliktu na Ukrajině, čímž nastala nová mimořádná situace, která si žádá nový typ výdajů státu. Tím myslím naplnění našeho závazku dávat dvě procenta ročního ekonomického výkonu na obranu.

Respektuji ale politickou realitu. A oceňuji, že se vláda i přes nové výzvy pustila do relativně razantních škrtů, zejména co se týká dotačních titulů.

Ministři balíček označují za výsledek kompromisu. S tím souhlasíte?

Ano, máme pětikoaliční vládu a je tam ode všeho tak trochu, což ale na druhou stranu má tu výhodu, že nemůžeme říct, že by to výrazně zasáhlo určitou sociální nebo ekonomickou skupinu. Tak trochu to zasáhne každého, mimo jiné i v závislosti na tom, v jaké životní situaci se člověk nachází, například jestli má nebo nemá děti, kolik jich má. I firmy to rovněž pocítí. Ale nedá se říct, že by tady byla nějaká skupina, která by nesla třeba polovinu nákladů konsolidačního balíčku.

Dvě největší položky na příjmové straně jsou zvýšení sazby daně z příjmů právnických osob o dva procentní body, což by mělo dodat zhruba 22 miliard, a pak je tam zvýšení o 0,6 procenta sociálního pojištění zaměstnanců, což je přínos asi 13 miliard. Ani jednu z těchto skupin to rozhodně finančně nepoloží a myslím, že ani ne ovlivní jejich chování, třeba tím, že by nějaká firma kvůli vysokému zdanění odešla z Česka. Zbytek jsou už jen položky v řádu jednotek miliard, takže to ukazuje, že se dopady balíčku rozprostřou a rozmělní.

Ministerstvo financí ale přiznává, že dopady povedou k mírnému zpomalení ekonomiky. Neobáváte se, že i vinou vnějších faktorů, jako je vývoj v Německu či válečné konflikty, může být vývoj ekonomiky ještě horší?

Konsolidace nás trochu cyklicky příští rok zpomalí, ozdravný balíček povede k poklesu HDP asi o 0,3 procentního bodu. To znamená, když nyní předpokládáme růst o 1,9 procenta, tak bez konsolidace by meziroční nárůst výkonu naší ekonomiky byl asi 2,2, což není žádné drama. Z dlouhodobého hlediska je ale důležitý dopad na hospodářský potenciál a ten bude podle mě pozitivní. Nikdy jsme nebyli v hospodářském výkonu tygři Evropy, ale na druhou stranu jsme nerostli až tak špatně. Docela jsme za posledních 20 až 25 let zbohatli ve srovnání s ostatními zeměmi a posunuli jsme se někam na úroveň Španělska či Itálie. Nejvýš ze všech postsocialistických zemí. A jestli jsme měli nějakou výhodu, nejen z pohledu investorů, tak to byla geografická blízkost Německu, a hlavně makroekonomická stabilita, která je pro země naší velikosti základní podmínkou hospodářské prosperity. A to je věc, kterou můžeme ovlivnit a kterou jsme ovlivňovali dobře. To byla opravdu velká devíza Česka, nízká inflace, udržitelné veřejné finance, a to je něco, k čemu je potřeba se zase vrátit, klidně i za cenu mírného zpomalení příští rok. Pevně věřím, že se nám to během času zase začne vyplácet.

Lidé ale tak daleko nedohlédnou a navíc pociťují dramatický pokles reálných příjmů. A vlivem balíčku dojde i k minimálně mírnému zvýšení inflace.

Náš odhad dopadu balíčku na inflaci příští rok jsou tři desetiny procenta. Pokud zahrneme i nárůst regulované složky cen energií, tak je to trochu víc a dostáváme se celkem na inflaci 3,3 procenta v průměru za příští rok. Je třeba si ale uvědomit, že rozpočtová kázeň, fiskální konsolidace také tím, že trochu utlumí ekonomiku, vlastně tlumí makroekonomické poptávkové tlaky a dlouhodobě přispěje ke snížení ní dynamiky.

Inflace klesá už jen proto, že padá z vysoké srovnávací základny a polevuje i jinde. Nevidíte rizika v lednovém přeceňování, které ovlivní změny v sazbách DPH a přesuny jednotlivých položek mezi nimi? To může ceny rozkolísat...

Konsolidačním balíčkem skutečně dojde příští rok k mírnému jednorázovému nárůstu cenové hladiny. Jestli se jednorázový dopad přelije do dlouhodobější dynamiky, už nebude zodpovědnost ministerstva financí či vlády, ale ČNB. Ta musí všechna vámi zmíněná rizika pečlivě zvažovat.

Nejsou změny v DPH zbytečnou operací?

Snahou bylo systém výběru DPH zjednodušit a nastavit jen dvě sazby. Když jste se mě ptal, co bych udělal jinak, tak bych neudělal takové změny v DPH, které snižují čistý výnos.

Německo příští rok podpoří své průmyslové podniky 12 miliardami eur. Česká vláda nic podobného neplánuje. Nehrozí snížení konkurenceschopnosti českých firem?

Otázka ceny energií je skutečně oříšek, a to z několika důvodů. Vidíme, a doufejme, že to bude pokračovat, že cena samotné energie klesá v čase. Co ale poroste, je takzvaná regulovaná složka.

Jsou tam dva vlivy. Jeden je náš národní – zejména závazky za dotování výroby energie z obnovitelných zdrojů, tedy to, co musíme platit solárníkům z minulosti. Všichni dnes víme, že to nebylo uděláno šťastně, ale je tam dlouhodobý závazek, a než smlouvy doběhnou, tak se to pravděpodobně musí platit. To je ryze česká věc.

Ale ten zbytek hodně souvisí s Green Dealem, se zajišťováním kapacit energií a podobně. A tam mi není úplně jasné, proč by právě v Česku nárůst cen energií měl být o tolik vyšší než jinde. Neslyšíme nic o Slovensku, neslyšíme nic o Polsku, Rakousku, bavíme se o Německu. A tam, jak vidíme, dochází po výroku jejich Ústavního soudu k dramatickému vývoji. Zdá se, že německá vláda bude mít se svými dotačními sliby ještě velké problémy.

V Polsku i na Slovensku se také hovoří o prodloužení regulace cen energií pro domácnosti. Ceny elektřiny a plynu pro české domácnosti byly přitom u nás už v letošním prvním pololetí výrazně vyšší než tam, nebo i v Maďarsku.

Je otázka, jaký bude dlouhodobý dopad takové plošné dotační politiky. Zastávám názor, že takováto opatření mohou mít své opodstatnění jen ve zcela výjimečných situacích a krátkodobě. Ale dlouhodobě to může mít pro ekonomiku fatální dopady, protože nedostává správné cenové signály. Spotřebitelé energií nešetří, neinvestují do úsporných opatření a to se může dlouhodobě vymstít. Je dobře, že naše vláda zastavila plošné dotace cen energií domácnostem i firmám. Chápu sociální rozměr. Pokud zvýšení cen energií, nyní kvůli nárůstu regulované složky, bude mít negativní dopady na některé domácnosti, ať to řeší cíleně sociální systém.

A u firem?

Naše firmy na rozdíl od německých mohou využívat podporu z Modernizačního fondu. I když se o struktuře výdajů fondu ještě vedou diskuse, očekávám, že tam budou minimálně vyšší desítky miliard korun alokovány na investice, které snižují energetickou náročnost či zavádějí úsporná opatření v energeticky náročných firmách, podporují investice do nových technologií a podobně.

Není to nárokové, je to něco jiného než plošná dotace. A můžeme nechat trh působit v souladu se světovými cenami energií a tím pádem umožníme i nutné změny. Se zelenou transformací Evropy nic neuděláme. Myslet si, že tady budeme dlouhodobě udržovat energeticky náročnou strukturu ekonomiky, je iluzorní.

Jednou se ekonomika bude muset změnit. Nemá cenu tady donekonečna dotovat průmyslové obory, které vznikly koncem devatenáctého či začátkem dvacátého století. Samozřejmě je to otázka rychlosti a síly té změny. Může ale pomoci zmíněný Modernizační fond. Vedle toho jsme země s fakticky nulovou nezaměstnaností. Takže pokud některé nekonkurenceschopné firmy začnou krachovat, bude to pro naši dlouhodobou prosperitu jen dobře.

Když ale trh nefunguje, jak se ukázalo v případě energií, tak vláda zasáhnout asi musí. Inflace u nás byla jedna z nejvyšších v Evropě. Nehrálo roli i to, že vláda loni přišla s cenovými stropy pozdě, a navíc je nastavila vysoko?

Opatření, které učinila vláda, výrazně přispělo ke zklidnění situace. Zároveň se ale jednalo o plošné a velice nákladné opatření. Chápu z hlediska domácností, že to asi bylo nutné dělat. Z hlediska firem, které křičely a křičí i teď, je to už více diskutabilní. Z letošního vysokého výběru firemních daní lze vyvodit, že na vysoké inflaci se zásadním způsobem přiživily i firmy. Nejenže absorbovaly veškeré zvýšené náklady, ale dokonce byly schopné si zvýšit ziskovou marži do konečných cen, což se promítlo v inflaci. Neříkám, že každá. Jsou i firmy, které jsou zasaženy a možná i zbankrotují. Ale když se podíváte na míru bankrotů nebo na to, jak nízký je podíl nesplácených úvěrů u bank, skoro nic se neděje.

A jen na okraj: pro mě chování firem jen potvrzuje, že inflace byla z větší části poptávková, že peněz v ekonomice bylo příliš. A to podle mě jen znovu ospravedlňuje kroky, které dělala ČNB mezi červnem roku 2021 a červnem 2022.

Máte na mysli zvyšování sazeb. To se však s loňskou obměnou rady ČNB zastavilo.

Ano, mám na mysli období prudkého zvyšování úrokových sazeb. Podle mě se v tom ještě mělo pokračovat. Příběhu čisté nákladové inflace nevěřím. Věřím v nákladový impulz, ale pokud tam nemáte poptávkové podhoubí, tak zase rychle zanikne. To, že se to takto dlouho táhlo, že si firmy mohly zvýšit marže, to svědčí o něčem jiném.

Co jsou největší bariéry pro rychlejší ekonomický rozvoj?

Jedna z bariér pro firmy je určitě nedostatek pracovníků a to už se snaží vláda řešit podporou jejich příchodu z ciziny. A jak jsem říkal, třeba k tomu pomůže i konec dotačních programů, které urychlí konec neproduktivních firem. Je tam však i řada dalších potřebných věcí: máme příliš mnoho regulace, opakovaně se mluví o složitém stavebním řízení. Měli bychom se snažit i zjednodušovat život malým podnikatelům a nezatěžovat je všemožnou byrokracií.