Kateřina Tučková v Torontu

Generální konzul Petr Buriánek všechny přítomné srdečně přivítal. Debatu s autorkou moderovala konzulka Šárka Ponroy Vamberová. Na úvod paní Tučková pohovořila o svém způsobu práce, jaká témata si ji vybrala, aby je zpracovala. Postupně představila své tři nejúspěšnější romány. V anglickém překladu a v nakladatelství Amazon Crossing vyšla pod názvem „Gerta“ Vyhnaní Gerty Schnirch a „Last Goddess“ – Žítkovské bohyně. Zatím poslední román, na kterém autorka pracovala celých 10 let a dvakrát ho přepsala, Bílá Voda, čeká ještě na svůj překlad do angličtiny. Za tuto knihu byla oceněna Státní cenou za literaturu v roce 2022. Knihy byly už přeloženy do 25 jazyků, jsou nebo byly předlohou pro divadelní zpracování, byla prodána i filmová práva. Nejnověji plánuje Národní divadlo uvést v květnu příštího roku Bílou Vodu.

Po autorčině četbě úryvků následovala diskuse a autogramiáda. Čtenáři si donesli knihy v češtině, byly k dispozici i anglické překlady.

Pro Kateřinu Tučkovou bylo vrcholem cesty do Toronta setkání se Zdenou Salivarovou Škvoreckou.

Kateřina přivezla paní Salivarové knihu HRDINKY, jejíž je spoluautorkou. Kapitolu o paní Salivarové psala právě Kateřina. Kniha o významných českých ženách je výtvarně dílem studentů Ateliéru didaktické ilustrace pod vedením Renáty Fučíkové.

Paní Zdena přečetla všechny knihy Kateřiny Tučkové a opakovala ji, ať píše, protože má dar. Kateřina Tučková zase poděkovala paní Salivarové za všechnu práci v nakladatelství ‘68 Publishers a její inspirativní literární tvorbu. Navíc dámy slaví své narozeniny 10 dní od sebe. Kateřina přispěla spolu s dalšími autorkami do knížky přání k 90. narozeninám paní Salivarové, kterou ji věnoval generální konzulát před 14 dny. Obě byly za setkání velmi rády.

GK Toronto děkuje za spolupráci a koordinaci návštěvy paní Tučkové Českému centru New York.

Zde přinášíme text, který napsala Kateřina Tučková k 90. narozeninám paní Salivarové.

Tam, kde se moravská část Vysočiny teprve zvedá v prvních kopcích, žilo v jedné malé obci děvče, které rádo četlo. Zabalené v dece se choulívalo u domácí knihovny, kterou rodině kus po kusu střádal dědeček, a probíralo se pečlivě vystříhanými romány na pokračování, hltalo první vydání Foglarovek, nořilo se do podivuhodných světů Julese Verna. Když povyrostlo, pořídilo si průkaz a každé páteční odpoledne trávilo v místní knihovně. Po nedávném převratu, který rozvrátil i tamní kartotéku, toho nenabízela zrovna moc, ale jednou vzácností přece jen oplývala. Knihovnicí s názorem. Když se to děvče u pultu poprvé objevilo s několika červenými sešity tehdy módních harlekýnek (neobratně skrytými v komínku dobrodružných knih), knihovnice je nesmlouvavě odložila stranou a řekla: „Tohle nečti, to ti zkazí vkus.“ A podstrčila jí krapet jinší čtivo. Takhle se k tomu děvčeti kdysi dostala mimo jiné i Pánská jízda, přičemž prostřední ze tří povídek, ta o tanečnici, kterou tak bezohledně zostudil muž, jemuž důvěřovala, jí utkvěla v mysli napořád. Později na tuto lekci trochu pozapomněla a nejednou se ocitla na hraně, z níž se jen s notnou dávkou štěstí sesmýkla na tu bezpečnější stranu. Nabyté zkušenosti se pak draly o pozornost – a jako by se do ní nemohly směstnat, přetékaly jí z hlavy, prýštily z úst, ale chyběl jim tvar. Proto začala psát.

Vyprávět o tom, čeho se na své pouti z malé obce na úpatí Vysočiny do nehostinného světa stala svědkem, bylo ale mladé spisovatelce časem málo. Někdy v té době se jí do rukou dostala Honzlová. Kniha, která svědčila o přítomném i minulém, kniha vyvzdorovaná na osudu lapeném v cizím městě, v cizí zemi. I ta mladá spisovatelka tehdy musela opustit město, které si vybrala pro život a které tolik milovala… Nezbylo jí než se k němu v cizím prostředí vracet v myšlenkách, stejně jako autorka Honzlové. Stavěla ho pak kámen po kameni, rok po roce, město takové, jaké bylo kdysi i jaké bylo teď (papír snesl obojí), a uprostřed těch kulis spřádala příběh o temné skvrně na jeho kráse, o zlobě a nenávisti, která tak snadno nasedá na národnostní třenice.

A k tomu ty knihy, které mezitím měnily její pohled na svět! Škvoreckého Mirákl, Kunderova Nesnesitelná lehkost bytí, Vaculíkův Český snář, Grušův Dotazník, Tigridův Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, Lustigova Dita Saxová, Havlovy hry, svědectví Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky… Všechny ty knihy, které prošly rukama jedné ženy, rukama, které (nevědomky) formovaly i ji. Nikdy se s tou ženou nesetkala, bez ní by však její život bezpochyby vypadal jinak, než jak vypadá dnes. A tohle děvče (toho času už matka dvou dětí), by jí za to chtělo poděkovat. Za ten les rozcestníků, které jí tolikrát ukázaly směr, za cenné podněty, za notnou porci odvahy i inspirace. Protože bez rukou této ženy by byla česká literatura i život jedné moravské holky o moc chudší.

Děkuju, vážená paní Škvorecká, děkuju za hodně!

Kateřina Tučková