Houfnice DANA i moderní Titusy v Litvě obstály, dělostřelci si poradili s terénem i s mrazy

Autor: kapitánka Gabriela Kugler

Velká očekávání a po půl roce velká spokojenost. Tak lze shrnout působení 131. dělostřeleckého oddílu v misi eFP v Litvě. Jinečtí zde vůbec poprvé od 2. světové války nasadili těžkou techniku, jíž je útvar vyzbrojen – samohybné kanonové houfnice vz. 77 DANA. Na spojence zapůsobila i vozidla MKPP Titus. „Díky nim jsme byli schopni poprvé vést palbu na cíl v datové síti, čímž se naše práce neuvěřitelně zrychlila,“ popisuje rotmistr Aleš Studecký, který u 13. dělostřeleckého pluku slouží.

3. Úkolové uskupení Armády ČR vyrazilo do Litvy, kde je hlavním úkolem vojáků poskytovat palebnou podporu spojencům, po roční pečlivé přípravě. „Všichni jsme byli strašně rádi, že můžeme s naší technikou vyjet do zahraniční operace a jak se říká, prodat všechno, co se roky učíme, cvičíme, a hlavně dobře ovládáme. Těšili jsme se na mezinárodní a jiné prostředí, na spolupráci se zahraničními partnery a byli jsme také zvědaví na střelbu v naprosto odlišných podmínkách než u nás,“ říká rotmistr Filip Baranec.

Řidič houfnice, četař Tomáš Černý, vidí největší rozdíly v terénu a prostředí, kde spolu s kolegy šest měsíců působil: „V Litvě to byla samá rovina a hlavně písek. Chvilku trvalo, než jsme si na to zvykli, protože doma střílíme hlavně na Doupově, kde jsou kopce a hliněná, pevná půda, na které máme i pneumatiky. V písku se zapadne snáz, díky tomu jsme si ale několikrát vyzkoušeli samovyproštění,“ vzpomíná s úsměvem. Jiné podle něj bylo i maskování houfnic na písčitém terénu a v jehličnatém porostu.

Spolu s několika houfnicemi DANA, které v armádě slouží od 80. let minulého století, s sebou dílenští pracovníci vezli náhradní díly. „Museli jsme být připraveni na případné opravy po celou dobu nasazení. Závady a opravy se sice příliš nelišily od těch, které provádíme doma na cvičeních, jiné ale bylo počasí. Přijeli jsme v lednu a zastihl nás velký mráz, čemuž jsme pak naši práci museli přizpůsobit. Závad ale bylo minimum,“ říká četař Daniel Mařan, dělmistr v četě oprav. Zahraniční techniku Češi znali jen zběžně, přesto si vojáci z různých armád vycházeli vstříc: „V menších opravách nebo při poskytnutí náhradních dílů jsme se zahraničními kolegy spolupracovali. Samozřejmě my tolik neznáme jejich techniku a oni naši, ale domluva a ochota pomáhat si, byla velká,“ dodává Mařan.

Jinečtí do Litvy přivezli i nejmodernější vozidla, která byla do armády zavedena poměrně nedávno – Titus ve verzi místa koordinace palebné podpory. „U útvaru je máme od druhé poloviny roku 2023 a bylo potřeba je před výjezdem nakonfigurovat a vyškolit i obsluhu. Vozidla se osvědčila na výbornou – díky nim jsme byli schopni poprvé vést palbu na cíl v datové síti, která nám celkově usnadnila a zrychlila naši práci,“ popisuje rotmistr Aleš Studecký, který u pluku slouží jako mladší pracovník štábu komunikačních a informačních systémů. Titusy jsou podle jeho zkušeností velmi variabilní a lze je přizpůsobit jak potřebám Armády ČR, tak mezinárodní úrovni. „Kolikrát i jiné země nám záviděly naši techniku,“ vyzdvihuje Studecký.

S půlročním působením v Pobaltí, kde nyní slouží 132. dělostřelecký pluk, pozitivně zhodnotil i velitel 3. úkolového uskupení major Jaromír Evan. „Ukázalo nám, že i s technikou, která má své nejlepší roky za sebou, jsme schopní veškeré úkoly splnit. A být tak plnohodnotným partnerem v mezinárodním prostředí.“