Způsoby regulace reklamy

Veřejnoprávní

• Stát stanovuje formou zákona o regulaci reklamy (č. 40/1995 Sb.) určitá pravidla, na jejichž dodržování je obecný zájem, a která se vztahují na všechny (např. ochrana zdraví, majetku, zájmů nezletilých osob, dobrých mravů).
• Spolu se zákonem o ochraně spotřebitele (č. 634/1992 Sb.) tvoří zákon č. 40/1995 Sb. základ obecné veřejnoprávní úpravy regulace reklamy s tím rozdílem, že působnost zákona o regulaci reklamy se neomezuje jen na vztahy B2C, ale má širší osobní působnost (tj. vč. vztahů B2B).

• Cílem veřejnoprávní regulace je v souladu s požadavky práva EU regulovat danou problematiku způsobem, který je v praxi vymahatelný. Nedodržení pravidel sankcionuje stát (resp. orgány dozoru) z moci úřední.
• Veřejnoprávní regulace reklamy je v českém právním řádu doplněna zvláštními sektorovými předpisy - např. zákonem o provozování rozhlasového a televizního vysílání (č. 231/2001 Sb.), zákonem o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání (č. 132/2010 Sb.) nebo tiskovým zákonem (č. 46/2000 Sb.).

Soukromoprávní

• Spočívá v možnosti domáhat se ochrany před „závadnou“ reklamou soudní cestou (před zásahem do práv)‏.
• Stát garantuje ochranu práv jen v případě, že byla žaloba podána.
• Obecným předpisem je v této oblasti občanský zákoník (č. 89/2012 Sb.), který v ust. § 2976 až 2990 upravuje nekalou soutěž.

Samoregulace

• Spočívá v dobrovolné dohodě různých subjektů (např. podnikatelů ve stejném odvětví) o tom, že budou v reklamě dodržovat určitá omezující pravidla.
• Jedná se o tzv. etickou regulaci, její pravidla bývají shrnuta v „etických kodexech“.
• Dodržování pravidel není právně vynutitelné.
• Účelem samoregulace je předcházet regulaci veřejnoprávní.