Premiér Fiala je ekonomické problematice vzdálen, jeho zásadními prioritami jsou jenom udržení pětikoalice pohromadě a Ukrajina. Jinak dává pouze najevo svou nepochopitelnou spokojenost se stavem věcí, a to pro veřejnost velmi iritujícím způsobem. Ve své bezradnosti se vláda schovává za za nic neodpovídající apolitický a názorově nekonzistentní NERV a jeho doporučení a tváří se, že její kroky jsou proto odborně fundované.

A tak se vede debata pouze nad tím, jak naplnit příjmovou stranu státního rozpočtu na příští rok, které daně zvýšit a jak přežít osekávání příjmů důchodců a zvyšování životních nákladů nízkopříjmových skupin obyvatelstva v příštím volebním roce. Vládu vůbec netrápí tristní stav reálné ekonomiky, faktická stagnace hospodářského růstu, eroze průmyslu, dostupnost a ceny energií v delší perspektivě, pád stavebnictví, pokračující ohniska inflace ve službách, katastrofální situace na trhu s bydlením, rigidita trhu práce atd. Ve své lokajské konformitě aktivně odkývala Bruselu cokoliv bez ohledu na dopady na naší zemi a teď se ve strachu z voličů alibisticky snaží realizaci zelených zrůdností, jako jsou emisní povolenky pro domácnosti a dopravu, přehodit na příští vládu.

Ve vládním přístupu k ekonomice převládá účetnický resortní pohled ministra financí Stanjury uhranutého projektovaným, oproti letošní skutečnosti o něco sníženým saldem příštího rozpočtu. Hledá za každou cenu nové příjmy do své krátkodobé účetní rovnice a je mu zcela jedno, že skomírající reálná ekonomika fiskální konsolidaci těžko zajistí. A tak jako obvykle bude naše rozpočtová politika těžce procyklická – v krizi šetří a recesi prohlubuje, v dobách konjuktury rozhazuje a přispívá k přehřívání. Lekce z Kalouskových škrtů v krizi konce první dekády tohoto století, které nám vytvořily v regionu zdaleka nejdelší recesi, a z umělého oslabování koruny v následujících letech vysoké konjunktury, si evidentně nikdo k srdci nevzal.

Vláda prokázala, že není schopna ani ochotna udělat něco s neustále bobtnajícím veřejným sektorem a na něj nabalenými dalšími tzv. neziskovými organizacemi, které z něj žijí. Ve skutečnosti vládnou byrokraté z ministerstev a personálně a odborně slabá politická sféra s tím není schopna nic dělat. Počet státních úředníků stále roste stejně jako počet regulací, směrnic, předpisů a zákonných požadavků a k tomu nezbytných kontrol, které exponenciálně bují v důsledku evropských politik doplněných o vlastní tvorbu české byrokracie, jíž není nikdo schopen postavit hráz.