Pro krajně pravicové strany je dnes otevřený antisemitismus tabu, popisuje expert Charvát
Nejen Evropa si v pondělí připomíná 80. výročí osvobození tábora v Osvětimi. V místě jedné z největších tragédií v historii lidstva zemřel přes milion lidí, většina z toho Židů. Téma antisemitismu opět vzrůstá, stejně jako pravicový extremismus. „Kritika Izraele se stává antisemitismem ve chvíli, kdy démonizuji a říkám, že je Izrael zdrojem absolutního zla,“ říká pro Český rozhlas Plus odborník na extremismus Jan Charvát z Univerzity Karlovy.
Jakou podobu má dnešní antisemitismus?
Antisemitismus má dlouhou historii s celou řadou proměn. Od původního antijudaismu, určitého odporu vůči židovskému náboženství, přes klasický biologický antisemitismus, který vyvrcholil druhou světovou válkou, až po varianty takzvaného nového antisemitismu, které se objevují po druhé světové válce. Všechny podoby do jisté míry rezonují i v současnosti, i když s velmi odlišnými významy, než tomu bylo v minulosti.
Biologický antisemitismus je obvykle doménou krajní pravice. Antisionismus, což je velmi problematické téma – ne každý antisionismus je automaticky antisemitismem – je záležitostí, která rezonuje napříč krajní levicí až po krajní pravici. Náboženský antijudaismus pořád zůstává v některých velmi ortodoxních náboženských skupinách, v tomto případě míněno v křesťanských.
Na pozadí blízkovýchodní války se dnes stává to, že kritici Izraele bývají označováni za antisemity. Jak od sebe tyto postoje oddělovat?
Týká se to pracovní definice antisemitismu, která předpokládá, že všechno, co je zahrnuto do termínu antisemitismus, zahrnuje i kritiku izraelských nebo židovských institucí. Přičemž do těch institucí může být zahrnut za určitých podmínek i Stát Izrael.
To, že jakákoliv kritika Státu Izrael je automaticky antisemitismus, by takto fungovat nemělo. Jsou ovšem skupiny, které toto přesně prosazují. Na druhé straně se většina reálných antisemitů za antisionismus schovává. V tom pojmu je zmatek. Existuje 3D test Natana Sharanského, který říká, že se legitimní kritika liší od antisemitismu ve třech aspektech: delegitimizace, démonizace a dvojí standardy.
Pokud se při kritice Izraele, která může být legitimní, najednou objeví představa, že Stát Izrael nemá sám o sobě právo na existenci nebo že je Izrael zdrojem absolutního zla, tak to je démonizace. V ten moment už se nebavíme o legitimní kritice konkrétních politik, ale bavíme se skutečně o antisemitismu.
Proměna pravice
Mezinárodní organizace Claims Conference nedávno vypracovala v osmi státech výzkum, z něhož vyplynulo, že každý sedmý Rakušan ve věku 18 až 29 let, tedy mladý obyvatel rodné země Adolfa Hitlera, neví, co to byl holokaust. Ve Francii se nevědomost týkala 46 procent dotazovaných. Čím si to vysvětlit? Je to už příliš dlouho?
Je to výsledek celé řady faktorů. Můžeme diskutovat o tom, jakým způsobem se dlouhodobě proměňuje naše školství. Tady také řešíme otázku, jakým způsobem máme přistupovat k moderním dějinám.
V některých čtvrtích by Židé a homosexuálové měli být ostražitější, varuje šéfka berlínské policie
Číst článek
Je to také otázka postupně mizející historické paměti. Určitou část výzkumu mohou tvořit některé skupiny migrantů. V prostředí Blízkého východu je vnímán ten konflikt velmi odlišně od toho, jak ho vnímáme my v Evropě. Celé číslo ale nebude tvořeno migranty. Těch důvodů je tedy řada. Pro velkou část mladé generace je to absolutní historie, něco, co si neumí představit.
Jak silný je v tuto chvíli pravicový extremismus v Česku? Dostal se do rétoriky současných mainstreamových politických stran?
Záleží na tom, co chápeme pod pojmem extremismus. Pravicový extremismus, který je spojen se skinheady, s otevřeným hajlováním, otevřeným antisemitismem, otevřeným neonacismem, je dnes marginální.
Vyrostly nové podoby, které známe ze západní Evropy. Strany, u kterých i soudy akceptují, že na ně termín krajní pravice nebo fašistické hnutí může být aplikován, strany typu SPD. A ty jsou podstatně úspěšnější. Pro tyto strany však platí, že otevřený antisemitismus je pro ně tabu.
Můžeme diskutovat, jak se to týká konkrétních stran a jednotlivých členů. V minulosti tu byl případ pana Jaroslava Staníka z SPD, který se otevřeného antisemitismu dopouštěl. A byl za něj souzen a vyhozen ze strany. V kontextu Evropy po roce 2001 je vidět u etablovaných krajně pravicových stran odklon, alespoň veřejný, od antisemitismu. U jejich voličů a sympatizantů však toto zdaleka nezmizelo.
Rozhovor si můžete poslechnout také v audiu v úvodu článku.